Tábor? Jen 21 dní mučení...

12. srpna 2015 v 19:02 | Naomi | 
Wow, napsala jsem článek na téma týdne...
Znáte ten pocit, když víte, že má něco přijít a vy se tomu snažíte mermomocí vyhnout? Jako třeba - zkoušky. I když... Těm se asi vyhýbat nemáte a bylo by to škoda, ale přesně tenhle tábor byl absolutně přesný příklad. Tři týdny ve vedru... Jediné pozitivum, co jsem našla bylo, že z PRAHY, toho obrovského města ruchu a turistů, se muselo zrovna moje středisko rozhodnout, že pojede k mému BÝVALÉMU domovu! Wow! Ale nic to neměnilo na tom, že to byl TEN tábor. Normální tábory trvají tak asi 2 týdny. Takže o ten týden navíc to bylo horší. Někdo si řekne: "Nojó, to se dá přežít!" No, ráda bych vzkázala VŠEM, kdo si tohle myslí, ať na to rovnou zapomenou. Relativně, no co relativně, strašně sprosté osazenstvo.
Normálně desetiletá holka, už skautka, se mnou v tee-pee. Ta vždycky když jí třeba večer zhasla sirka (ne na blogu sprostě psát nebudu, část vyhvězdičkuju) řekla: "Ku**a!" To jako fakt???? No ty vogi jsme skauti! Jenže nejhorší je, že vedlejší skauti nadávali TAK strašně, že mě z toho někdy rozbolela hlava. A to tu vážně psát nebudu. Na tomhle táboře byly emoce zbytečné. No třeba jsme hráli něco jako baseball. A kluci blbli, ukradli si míček a pálku a dvakrát mě silně trefili zezadu do hlavy a do zad. A to byla bolest! na nějakou chvíli mi vyrazili dech... Pak jsem zasyčela, vydechla, sklonila hlavu a zprudka se otočila. No to jste měli vidět - oba jsem je na férovku, ale zároveň skrytě zmlátila tak, že se mě báli do konce tábora...
V tu chvíli jsem si řekla: "Tady nemůžeš brečet nebo být smutná. Pak se zhroutíš." A tak jsem přemohla jednu emoci - lítost. V tu chvíli ji přemohl vztek: VLČÍ vztek. Kdo neví, co to je, chraň ho ruka pánaboha. Se mnou je neradno si zahrávat, protože tkzv. vlčí vztek je paranormální jev. Já přestala vidět zaostřeně, jen moje "kořist" byla jasně vidět. Ohlušující řev v uších jsem nevnímala, nemohl se mi ubránit. Já bych se rvala do posledního dechu, nevnímala jsem úbytek sil. Prostě hrůza a nepřeju vám to zažít.
Když jsme stavěli tábor několikrát mě vedoucí přetáhli (omylem) podsadou. V týpku neustále vládla špatná nálada, dvě se bavily jen spolu a říkaly jak jsou další dvě hrozný. Sprostě. Já tam byla neutrál, nekamarádila jsem s nikým, ale zároveň jsem nikoho nepomlouvala. Vedle další skautky na tom byly ještě hůř - tam byli sprostý jak něco všichni. Já se snažila uklidňovat ostatní, ale moc velký účinek to nemělo. V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, zbavila jsem se skoro všech emocí. Asi jediné, které mi zbyla, byl vztek a strach...
Nejhorší příklad byl asi když nás v půl čtvrtý ráno vzbudili a chtěli, abychom šli asi deset kiláků k rozhledně. Za co panebože??? Tak jsme šli, já jen v dlouhém rukávu a kalhotech, asi do šesti hodin RÁNO. Potom se odehrál "souboj", bylo to o strhávání lístků. No, potom jsme se měli seředit do řady podle věku. Ti šťastlivci (včetně mě) kdo se vešel do auta, mohl odjet autem. Ale ten ZBYTEK to musel dojít pěšky. Takže my jsme si mohli přispat tak hodinu, pak začal program. Skvěle! a tak jsem si řekla, tady nic nezmůžeš, tak se nesnaž to nějak napravit.
No, snad se líbilo, ale možná v budousnu budou takovýhle frustrující články! :D Vše se snažím brát s nadhledem, tak se nějak nedojímente! XD Užívejte prázdnin!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama